Dnes mám náladu vypravovat příběh o tom, jak jsme navštívili věčné město. Kromě uměleckých děl nevyčíslitelné hodnoty jsme tu nalezli nejlepší špagety na světě. Spojení krásy a dobrého jídla je vždycky dobrý nápad, však slovo „romantický“ má svůj původ právě v odkazu na kulturu a atmosféru starověkého Říma.
Mramor, travertin, opulentní nádhera všeho druhu, ale také lidé, kteří byli civilizací semleti až na dřeň a nyní vyčerpaní, možná v poslední agónii, polehávají hned vedle honosných budov okrášlených zlatem. Bezdomovectví je bohužel ve větším městech běžným jevem, sociálním problémem s nesnadným řešením.
Zvykli jsme si být lhostejní, často ze strachu nebo jsme si ani nevšimli, pohrouženi do vlastních starostí a radostí. Někteří z nich o pomoc nestojí, ale každý život je cenný a není v pořádku se smířit s opakem. Tito lidé nám připomínají, jaké máme štěstí, že nejsme v jejich situaci. Cítíme vděčnost a třeba pak spíš pomůžeme, každý podle svých možností a pokusíme se nějakým způsobem přičinit o to, aby byl svět lepším místem. Když z hory odpadků uvidíte vyčnívat lidskou nohu a je zřejmé, že to není odepsaná figurína, není to OK.
La Città Eterna
Nejslavnější římské památky jsou skutečné divy architektury. Po dlouhá staletí ohromují vlastní velkolepostí a brilantním stavitelským umem svých tvůrců. Jejich provedení nás přivádí v úžas dodnes. Speciální dojem na mě udělal Pantheon. Po Piazza della Rotonda jsme se procházeli za deštivého dne a pozorování jemného mrholení vstupujícího za doprovodu světla otvorem v jeho kupoli do prostoru geometrické harmonie bych označila jako nepřenositelný zážitek.
Okulus Pantheonu má průměr 9 metrů, kupole je vytvořena z litého pucolánového betonu.
zmoklý dav a portikus se žulovými sloupy s korintskými hlavicemi
Nelze si nepovšimnout, že součástí veřejného prostoru Říma je nápadné množství egyptských artefaktů a obelisků. Přijde mi zajímavé, jak místa s tisíciletou historií postupně adaptují součástky odjinud ke svým potřebám, mění svůj účel a díky tomu přežívají, vyvíjejí se. Sloupy Pantheonu pochází z Egypta, původně býval chrámem zasvěceným všem římským bohům a nyní slouží jako katolický kostel a hrobka významných osobností.
Samozřejmě bych ráda viděla mnohé budovy v původní podobě, pestrobarevné antické stavby nebo sídla dávných civilizací, o jejichž přesné podobě můžeme už jen spekulovat. Památková ochrana, zamezující necitlivým zásahům, ke kterým nezřídka docházelo, vytváří časové konzervy. Někdy je ale prolínání různých dobových vrstev obohacující, jak můžeme vidět třeba na našich hradech a zámcích, kde na románské základy navazuje vrcholná gotika doplněná renesanční přestavbou a barokními prvky, jak se to zrovna kterému majiteli líbilo. Třeba nám s tím již brzy pomůže AI.
Forum Romanum
Od úvah o všem a o ničem ale zpátky k tomu nejdůležitějšímu – k jídlu. Římská kuchyně je báječná! Je pravda, že nad jídlem se rozplývám téměř všude a často, dokážu o něm hovořit celé hodiny a dokonce mám specifický druh paměti, tzv. jídelní paměť, která mi pomáhá věrně uchovávat vzpomínky na to, kde a kdy jsem co snědla. Moje projevy na toto téma jsou jen o maličko méně nadšené, než pana Rosenthala z pořadu Somebody Feed Phil.
Římané zde prostřednicvím svých talířů názorně demonstrují fakt, že jednoduché jídlo o pár surovinách dokáže vytvořit nezapomenutelný celek. Kvalita ingrediencí je samozřejmě klíčová. Kromě toho, že mě Italové naučili namáčet si bílé pečivo do oleje a užít si to, ve mě postupem času vypěstovali opravdovou lásku k jídlu. Zcela proti fitness trendům preferujících konzumaci izolovaných proteinů si s radostí vychutnávám bohaté večeře o vícero chodech. Nebojím se položit na svá rajčata bochánek sýra z tučného buvoličího mléka a celé to zalít zlatozeleným koncentrovaným zdrojem energie.
Cucina romana
Zdejší geniální receptury byly formovány celým regionem Lazio, jehož je Řím centrem. Čerstvé sezónní plody venkova v čele s vyzrálým ovčím sýrem pecorinem se spojily v pokrmy, které si oblíbil celý svět. Právě odsud pochází úpravy těstovin, jejichž názvy jsou často jedinými italskými výrazy, které důvěrně známe – Cacio e Pepe, Carbonara, Amatriciana či Gricia.
Metropole je také domovem hned dvou proslulých úprav artyčoků, Carciofi alla Romana (dušené s hladkolistou petrželkou, česnekem a mátou) a Carciofi alla Giudia (židovská tradice – takže smažené), pro které mám osobně velkou slabost. A nesmím opomenout Maritozzi, sladké pečivo z brioškového těsta plněné poctivou dávkou šlehačky.
Psaní tohoto článku mi trvalo déle, než jsem očekávala. Důvodem bylo opakované dojímání se nad fotkami tohoto božského jídla. Všechno bylo naprosto skvělé.
artyčoková estetika
V mezičase na lovu toho nejlepšího gelata jsme navštívili řadu kostelů. Ty jsou v Římě mnohem přístupnější než u nás. Chcete-li si v naší ateistické zemičce prohlédnout výzdobu svatostánku, prozkoumat jeho interiér a zkontrolovat, kolik tam mají zlata, často narazíte na nekompromisně uzamčené dveře. V mnoha případech se musíte dostavit v pevně stanovený čas, který bývá v kolizi s mými spánkovými návyky nebo je otevírací doba omezena na nedělní dopoledne.
Římské chrámy náboženství byly zpravidla otevřené, kdykoliv jsme kolem nich šli a měli náladu se podívat, co ukrývají. A že se rozhodně mají čím pochlubit, zcela náhodně jsme tak spatřili několik pláten od mistra Caravaggia nebo překrásné fresky.
nadpozemská krása
Uvádí se, že na území Říma se nachází více než 900 kostelů, což je výrazně více, něž v jiných evropských velkoměstech. Vzhledem k existenci Vatikánu a katolické tradici to není úplně překvapující, nicméně i tak je to vysoké číslo, dalece přesahující počet křesťanských památek v ostatních hlavních městech. Například v Praze jich najdeme kolem 300 a ve zbytku metropolí starého kontinentu jejich počet dále klesá.
Nejdůležitějším poznatkem, který jsem si odsud odnesla, je že těstoviny je možné jíst každý den. Buon appetito a tutti!