#0020 O Liverpoolu

V severozápadní Anglii, na břehu řeky Mersey, leží město, o kterém jsem toho před jeho návštěvou moc nevěděla. V mé hlavě existovala asociace s The Beatles a také vědomí, že se zde hovoří špatně srozumitelným přízvukem známým jako scouse.

Když jsme přistáli na letišti Johna Lennona a mohla jsem si Liverpool poprvé prohlédnout, hned jsem byla okouzlena zdejší architekturou. Cihlová zástavba typická pro Spojené království protkaná zelení na mě zapůsobila uklidňujícím, spořádaným dojmem a veškeré nepříjemnosti, které cesta na britské ostrovy od vystoupení země z EU přináší, byly zapomenuty.

Ubytovali jsme se v příjemné řadovce v centru, na které byla už lehce patrná absence polských řemeslníků a vypravili se sehnat si nějaký ten comfort food.

Ten jsme nalezli v nedaleké hospodě. Měli všechno, co jsme si představovali – anglickou snídani, fish & chips s hráškovým pyré a jacket potatoes, obří brambory pečené ve slupce. Tento symbol domácké kuchyně jsem si poručila s máslem a lokálním cheddarem a hned mi bylo líto, že odrůdy pro tuto úpravu u nás nejsou běžné.

Liverpool býval jedním z nejdůležitějších přístavů impéria a hrál tak významnou roli v obchodu s otroky. Sídlila tu i společnost White Star Line, která vlastnila Titanic. Námořnická atmosféra je tu stále přítomna.

V koncentrované podobě jsme ji vnímali v oblasti Albert Dock, přístavním komplexu z poloviny 19. století. Ve své době to byl revoluční počin – systém skladů a doků pro nakládku a vykládku zboží přímo z lodí, jako první na světě postavený kompletně z nehořlavých materiálů. Je tvořen pěticí budov kolem vodní plochy s bytelnými arkádami a litinovými sloupy.

Doky byly pojmenovány po princi Albertovi, manželovi královny Viktorie a proudilo sem přes ně ceněné zboží z celého světa, zejména čaj, koření, tabák, cukr, bavlna a hedvábí. S postupujícím technologickým pokrokem začaly ztrácet svůj význam, o sto let později už námořnictvo stavělo větší lodě a ty potřebovaly hlubší přístavy. V 70. letech byly zcela opuštěné a chátraly.

Nového, smysluplného využití se dočkaly koncem let osmdesátých, kdy byly znovu otevřeny veřejnosti jako centrum kultury, muzeí a gastronomie. V kulisách s autentickým, industriálním vzhledem tak nyní najdeme kavárny, restaurace, butiky a bary, galerii moderního umění Tate Liverpool, muzeum námořní historie Merseyside Maritime Museum, muzeum o dějinách otroctví International Slavery Museum a největší stálou expozici o legendární kapele The Beatles Story. Zkrátka pro každého něco.

Hned vedle na nábřeží stojí ještě asymetrická budova Museum of Liverpool s výraznými prosklenými portály, pokrytá světlým portlandským vápencem. Její interiér kombinující beton, sklo a ocel na první pohled zaujme centrálním spirálovým schodištěm. Ukrývá expozice o životě a kultuře ve městě a krásné výhledy na okolní promenády.

Výrazné černé stěny patří RIBA North, instituci národního architektonického centra pro severní Anglii. Tři budovy na prominentní nábřežní parcele vkusně doplňují panorama přístavu. Uvnitř jsou flexibilní výstavní prostory, konferenční místnosti a kanceláře.

Moc se mi líbila i brutalistní stavba 8 Water Street s fasádou z prefabrikovaných betonových panelů, vytvářející osvěžující vizuální kontrast k okolním domům. Původní kanceláře byly upraveny na rezidenční byty a komerční prostory.

V Liverpoolu jsme rovněž řešili důležité dilema ohledně scones, kulatého sladkého pečiva tradičně podávaném při servírování čaje. Bochánky se rozdělí napůl a doplní džemem a clotted cream – hustou, pomalu a dlouho zahřívanou smetanou, konzistencí připomínající něco mezi máslem a šlehačkou. Existuje vyhrocený spor, zda nejdřív přijde džem a na něj clotted cream (Cornish styl) nebo jestli je to správně obráceně po devonském způsobu. Mně samozřejmě chutnají obě verze a vůbec nejlepší scones jsou s mascarpone a naším domácím švestkovým rozvarem, jak si je chystáme v Brně!

Jádro města je k večeru a o víkendech velmi živé, všude jsou opilí Angličané, v podnicích je rušno, často tu hraje živá hudba a to velmi nahlas. Místní po sobě křičí, aby si přes všechen ten ruch porozuměli, tančí v ulicích a vůbec se chovají docela jinak, než když odpoledne usrkávají svůj Earl Grey.

Kdo si projde touto zkušeností, pochopí, že hluční Britové nejsou jen fenoménem pražských Airbnb a jižanských hotelových resortů, kam se přijeli vyhřát a popíjet v slunečnějších podmínkách. Večerní vibe Liverpoolu je daleko bližší Peaky Blinders než kterémukoliv seriálu z prostředí britského královského dvora.

Liverpoolská čínská čtvrť je nejstarší v Evropě, menší a výrazně klidnější, než ta londýnská. Její počátky sahají do doby, kdy britské impérium obchodovalo se Šanghají. Někteří námořníci se tu usadili natrvalo, otevřeli si čajovny, restaurace a obchody s hedvábím, asijskými bylinkami a kořením. Komunita se dále rozrůstala, nejprve o rodinné příslušníky a po 2. světové válce o další přistěhovalce z Hongkongu.

Abychom se vyklidnili, cílem dalšího výletu jsme zvolili sakrální památky. Bodem našeho zájmu se stala Hope Street, na které se nachází hned dvě velkolepé katedrály, anglikánská na jižním konci ulice, katolická na opačném.

Liverpool Cathedral spadající pod Church of England ohromí svou délkou 189 metrů. Neogotickou stavbu z červeného pískovce navrhl Giles Gilbert Scott (kterého jsem zmiňovala v prvním díle svého londýnského seriálu). Obrovský prostor se může pochlubit největšími varhany v UK, které mají více než 10 000 píšťal, majestátním vitrážovým oknem (pod kterým je neonový nápis) a dokonce vlastní kavárnou, ve které prodávají pivo. Anglikánská církev ví, jak nalákat.

Zástupcem římskokatolické církve je pak Metropolitan Cathedral of Christ the King. Tady se pivo nenabízí, konkuruje se neuvěřitelným architektonickým pojetím. Kruhový chrám víry ze šedesátých let nadchne milovníky modernismu a brutalismu svým odvážným řešením, jehož autorem je Frederick Gibberd.

Kdyby tohle byla soutěž, hlasovala bych pro remízu. Liverpool je boží.