Z množství podniků, prezentujících se jako etiopské, jsem nabyla dojmu, že v Brixtonu žije větší množství obyvatel s původem v této africké zemi. Etiopii jsem kdysi velmi krátce navštívila, respektive jsem neplánovaně uvízla při přestupu na letišti v jejím hlavním městě zvaném Addis Abeba. Není to moc pěkná vzpomínka. Věděla jsem, že je zde vystavena kostra hominida, kterou archeologové pojmenovali Lucy a že odsud pochází rostlina kávovníku.
Všichni jsme přeci slyšeli legendu o kozách pojídajících zázračné červené bobule a jejich pastýři, který si neobvyklou živost svých zvířat spojil s konzumací kávových třešní. Je pravda, že v té době jsem popíjení kávy ještě neholdovala a neměla tak dostatečné srovnání, pamatuji si jen, že nápoj, který jsem tam tenkrát ochutnala, byl vyloženě nedobrý a navíc předražený. Můj celkový nepříznivý dojem byl ještě umocněn obecně nepříjemnou situací zpožděného navazujícího letu, pobytem na přeplněném terminále a zíráním zástupů mužů se súdánskými pasy na mě jakožto jedinou blondýnu široko daleko. Přiznám se, že jsem nenašla odvahu budovy letiště opustit. Někdy jsem troch srab.
V brixtonské etiopské kavárně, kam jsme si zašli na snídani, jsem se ale cítila dobře. V podniku pracoval sympatický děda, který nám prodal sladkosti, interiér kavárny byl možná ještě od Vánoc, možná trvale, vyzdoben plastovým stromovím se třpytivými baňkami a navíc jsme se dozvěděli, že Ježíš je opravdový. Na takovém místě se prostě nemůže přihodit něco nebezpečného.
Tahle snídaně proběhla nedlouho poté, co zemřel papež František, můj nejoblíbenější papež, hlavně tedy proto, že jsem se v náhodném videu na YouTube dozvěděla, že mezi dary, které obdržel, byly personalizované boty značky Nike s nápisem POPE na jedné patě a FRANCIS na patě druhé. Nejspíš si je nikdy neobul, ale na mě to udělalo velký dojem. Kdo tohle má?
Poté jsme si prohlédli katolickou Westminsterskou katedrálu a pro nastolení rovnováhy ještě protestantské Westminsterké opatství. Moje stařenka mě sice od dětství příležitostně kárá coby neznaboha, sakrální architekturu si však prohlížím ráda.
Propletli jsme se kolem areálu k Elisabeth Tower, abych si s ní mohla vytvořit obligátní selfie a pak naše kroky směřovaly do londýnských parků.
St. James’s Park, zahrady Buckinghamského paláce, The Green Park a samozřejmě obří Hyde Park – už od doby, kdy jsem je před zhruba 20 lety spatřila poprvé, jsem okouzlena zdejší městskou zelení. Britská parková kultura na první i druhý pohled působí tak čistě a upraveně, že na mě jako rezidentku ze země, kde člověk musí občas kličkovat mezi psími bobky, nedopalky a odhozenými odpadky, působila jako zjevení.
Situace se u nás samozřejmě zlepšuje, ale je jen málo míst, kde bych si bezprostředně jenom tak sedla do parku nebo měla chuť uspořádat piknik. Možná lehce přeháním, jednou z nejděsivějších představ, které moje hlava stvořila je totiž myšlenka, jak by naše parky a ulice vypadaly, kdyby psí (a lidská!) moč neonově zářila. A ten odér, když je ve městě léto a celé dny neprší. Nemáte zač. To by se v Anglii určitě nestalo.
Možná to po předchozím odstavci bude znít schizofrenně, ale nenávidím sekačky na trávu. Zvukové projevy zahradní techniky mi spolehlivě vyvolávají bolesti hlavy. Pochází to z doby, kdy jsem žila na venkově v bloku novostaveb obklopených zahradami a největší starostí všech mých sousedů bylo, aby jejich zahrady vypadaly co možná nejvíce reprezentativně a jejich nejoblíbenější činností pro sobotní rána tudíž byla údržba trávníku. Domovní zahrady přece nemají být tvořeny obrovskými trávníky, které je potřeba týden co týden zkracovat. Mají být oázami klidu plnými rostlin užitečných i krásných. Trávníky patří do parků a na golfová hřiště. Těm sekačky toleruji a odpouštím.
Kultivované prostředí parků přímo vybízí k dlouhým procházkám, jsou to ale procházky jiného typu, než ty v divoké přírodě, které bývají plné dobrodružství. Tohle prostředí jako kdyby bylo vytvořeno za účelem nabídnutí idylické kulisy pro osvěžující konverzace uprostřed či při krajích civilizace. Nejde tu o sportovní výkon a vlastně ani o objevování okolí, slouží k odpočinku v příjemném, nerušivém prostředí, které je decentně ozvláštněno drobnými zajímavostmi pro pozorné oči a povoluje pohyb i ve svátečních šatech a výstavních botách.
Na takové procházce snadno vyhládne a pak je čas vrátit se zpět do změti cihel a kamene, na dlážděné chodníky a asfaltový povrch, po kterém projíždějí technologické vymoženosti v podobě aut.
Náš první nápad, kde potěšit chuťové pohárky, nás zavedl do katedrály plné jídla, někdejšího kostela, nyní využívaného k utišení přízemnějšího hladu, než je ten duchovní. Maličké restaurace a bistra sídlící v bývalém stánku víry mají specifickou atmosféru, která je rozhodně působivá. My jsme se nakonec rozhodli spokojit s prohlídkou a občerstvení si protentokrát dopřát na klidnějším místě.
Díky tomu jsme objevili Roti Chai, podnik připravující moderní indickou kuchyni, který moc ráda doporučím. Jídlo bylo výborné a promyšleně servírované, takže potěšilo i vizuálním dojmem.
Pokrmy indické kuchyně mám ve velké oblibě, baví mě její rozmanitost koření i pro nás exotické suroviny, typické kontrasty ostré a chladivé chuti. Svá nejlepší indická jídla jsem historicky ochutnala právě v Londýně.
naše malá hostina
Jako další zajímavost dne jsme navštívili The Outernet, populární multimediální komplex s největšími LED obrazovkami světa. Projekce, které jsem viděla, byli originální a zdařilé, zároveň bylo zajímavé pozorovat, jak si celý velký dav zaujatě prohlíží tento kulturně revoluční projekt. Není překvapivé, že se jedná o nejnavštěvovanější prostor v celé zemi.
Kdybyste chtěli, byla by tu i možnost projet se v rikše okrášlené růžovým plyšem, můžete si docela zblízka prohlédnout vejce zdobené mušlemi, za kterým stojí pán s čepicí jako z Peaky Blinders, se založenýma rukama strážící telefonní budku, ve které telefon možná je a možná není. O kousek dál po vás může chtít peníze Pikachu.
To jsem si nevymyslela, to se opravdu stalo.
Mou pozornost přilákala výloha, za kterou se vyráběly čerstvé tyčinky polévané čokoládou.
Renesance vinylu. Mít tak vlastní sbírku desek. Mít tak na čem si je přehrát. Obchod, který vyvolává nostalgii po věcech, kterých jsem se nedotkla celá desetiletí. Možná se cítíte staře, ale třeba přijde doba, kdy budete znovu v trendu.
Večer jsme strávili ve zdejší čínské čtvrti. Není jasné, zda je tam více lidí nebo červených lampionů.
Restaurace, ve které jsme nakonec večeřeli, byla ovšem korejská. Po setmění jsme potkali ještě více lidí. Mělo to své kouzlo.
