#0006 O Toledu

Ve vzpomínkách, které bych dnes chtěla sdílet, vystupuje v hlavní roli nádherné historické město Toledo, centrum regionu Kastilie-La Mancha ve středním Španělsku.

Jeho architektura napovídá, že bývalo významným sídlem a je tomu skutečně tak – oficiálně zde fungoval královský dvůr, než se Filip II. roku 1561 rozhodl přesunout do Madridu. Toledo pro něj bylo příliš tradiční, zdejší arcibiskup příliš mocný a Filip si chtěl dělat věci po svém. Hledal neutrální prostředí bez významných institucí, kde by mohl vybudovat nový dvůr podle svých představ. A tak Toledo ztratilo politický význam, ale zůstalo centrem kulturním a náboženským. Díky tomu si zachovalo svůj středověký ráz.

V každé publikaci se o Toledu dočteme, že tu vedle sebe fungovalo křesťanství, islám i židovská víra, proto zde kostely sousedí s mešitami a se synagogami. Nikdo nevěří, že to bylo hladké soužití, náboženství lidstvo odnepaměti spíše rozděluje, co ale lidstvo nepochybně spojuje, je dobré jídlo.

Město je slavné pro svůj marcipán, některé zdroje ho dokonce označují jako místo jeho vzniku a recept na jeho přípravu datují až do 8. století. Dává to smysl, v okolí jsme viděli velké množství mandloní. Bylo jich tu dokonce tolik, že je všechny ani neočesaly a na stromech zůstala část loňské úrody. Osobně ale marcipán nechovám ve zvláštní oblibě, což je vlastně divné, protože pro mandle jako takové mám velkou slabost a cukrového rauše se rovněž nebojím. Takže za sebe doporučím jiné sladkosti a sice všechny z pekařství, tedy španělsky panadería, MasaMadre.

Nenechte se zmást doprovodnou fotografií, ve skutečnosti nebylo lehké vitrínu zdokumentovat, protože jsme si na zdejší výrobky museli vystát poctivou frontu. Vždy se snažím fotit tak, aby to nikoho neotravovalo. Nejlepší, co jsme ochutnali a čeho jsme si rovnou odvezli zásobu, byly měkké pomerančové sušenky, které byly úžasně šťavnaté a tak akorát sladké.

Musela jsem zakoupit i španělskou verzi kočičích jazýčků, jedné z nejmilejších cukrovinek mého dětství. Možná si vzpomenete na hnědý balíček se dvěma bílými načechranými koťaty z čokoládovny Sfinx. Dnes už ty na českém trhu povětšinou nejsou dobré, vozím si proto z Rakouska Katzenzungen od firmy Küfferle. Blanxart je rodinná firma z Barcelony a jejich jazýčky jsou perfektní kombinací čokoládek nostalgického tvaru v balení s moderním designem, které jsem si zamilovala na první pohled.

Toledo není velké město, žije zde přibližně 87 000 obyvatel, proto se po něm můžete pohodlně pohybovat pěšky. Není ani největším městem svého regionu, tím je Albacete, o kterém jsem nikdy předtím neslyšela.

Staveb spjatých s náboženstvím je tu hojnost a jsou samozřejmě překrásnými příklady architektury své doby, mě však utkvěla v paměti zejména jedna, a sice klášter Monasterio de San Juan de los Reyes. Kromě obvyklé nádhery a precizní dekorativnosti pozdní gotiky je u budovy k vidění nečekané umělecké ztvárnění pána Ježíše.

Je jím přes 4 metry vysoká, v patinovaném bronzu vyvedená socha La Ascensión, jejímž autorem je neapolský rodák Nino Longobardi. Hula-hop Ježíš je možná trochu kontroverzní, naše stařenka by ho zřejmě neschválila, není však pravda, že dobré umění vždy vyvolává rozporuplné reakce? Osobně mi připadá skvělé, že v zemi s hluboce zakořeněnou katolickou tradicí, jakou Španělsko nepochybně je, může být ve veřejném prostoru vystaveno takovéto dílo.

Jeho prezentace může vyvolávat různé pocity, veřejnost jej může přijmout či odsuzovat, obdivovat i zatracovat – důležité je, že může existovat. Rozepjatý Kristus s obručí má dle svého tvůrce symbolizovat vzkříšení a nekonečný cyklus života a smrti. Jeho umístění přináší pozoruhodný kontrast mezi starým a novým, současné umění doplňuje umění letité.

Nemohu se ubránit úvahám, co by se asi přihodilo, kdyby se takového provedení dostalo jinému prorokovi? Byly by debaty provokativnější nebo dokonce plamenné? Stálo by to někoho život?

Rovněž zde nemohu nevzpomenout na nedávný případ z mé domovské Jižní Moravy, kde Marek Lacina do malebného prostředí vinic na Břeclavsku zasadil své ztvárnění Krista. Pod názvem Óda na Frankovku zde krajinu krátce doplňovala socha Ježíše, ležérně sedícího na kříži s pohárkem vína v ruce. Někomu se nelíbila natolik, že protí ní použil motorovku.

Ve věci tolerance a pochopení pro druhé se musíme stále zlepšovat. V úzkých uličkách města to jde docela dobře, jelikož se musíme zdvořile vyhýbat. Je důležité umět se na věci podívat s určitým nadhledem, s odstupem. Není to snadné, ale dá se tomu naučit.

I samotné Toledo vypadá s odstupem báječně a teprve až z tohoto úhlu pohledu jsem dokázala ocenit jeho působivou kompaktnost, sladěnost, celistvost. Kolem města je možné projít si několik různých pěších tras a spojit tak poznávání místní krajiny s výhledy na město.

Toledo je výchozím bodem Cesty Dona Quijota, postavy rytíře z knihy důvěrně známé z povinné školní četby. Spisovatel Miguel de Cervantes y Saavedra, který je považován za tvůrce moderního románu, prožil rozhodně nevšední život. Jako voják ve službách španělského námořnictva utrpěl zranění levé ruky, která byla poté paralyzována. Loď, na které se plavil, byla přepadena berberskými piráty, načež strávil 5 let jako otrok v severní Africe, než ho rodina vykoupila. Po svém návratu si těžko hledal práci, krátce působil jako daňový výběrčí, ale skončil ve vězení kvůli nesrovnalostem ve vlastních účtech. Tam začal psát Dona Quijota, což ironicky vedlo k jeho nesmrtelnosti.

Cesta inspirovaná jeho literární postavou je dlouhá 2 500 km, takové příkoří však není třeba nezbytně podstupovat, místní úsek Ruta del Quijote – Vía del Tajo je snadným okruhem v délce lehce přes 10 kilometrů, který mě provedl kolem řeky Tajo a poskytl dostatečně památná panoramata.

Ve městě a jeho okolí je hned několik tras, které provedou Toledem a přilehlou přírodou, ještě mě zaujaly okruhy Miradores a lo largo del Tajo nebo Camino Natural del Tajo & Senda Ecológica. Na jaře, kdy jsme Toledo navštívili my, nebo na podzim, kdy už teploty nedosahují nepříjemných výšin, jde jistě o kvalitně strávený čas, který ideálně kombinuje poznávání zdejšího terénu. V letních měsících bych se těmto pochodům raději vyhla, jižanské klima dokáže být nemilosrdné a stínu je v otevřené krajině poskrovnu.

Toledo je unikátní. Jsem moc ráda, že jsem měla možnost ho navštívit.