#0013 O českém létě potřetí

Letos se mi podařilo smazat velký prohřešek a sice, že jsem doposud nikdy nebyla na Karlštejně. Stejně jako se traduje, že každý Čech by měl alespoň jednou vystoupat na horu Říp (mně to určitě jednou stačilo), každý by měl vidět i Karlštejn. Nepochybně je to nejikoničtější a nejznámější hrad, který u nás máme. Všichni tam byli. Všichni se divili, jak je možné, že já ne. Údajně se tomu není možné vyhnout.

V dobách, kdy jsem bydlela v Praze, jsem několikrát projížděla v bezprostřední blízkosti, však leží v Českém krasu, obvyklém cíli mých projížděk v okolí hlavního města.

Samotný hrad je monumentální a jeho prohlídku hodnotím jednoznačně kladně. Ve 14. století ho nechal postavit Karel IV. jako místo pro uložení korunovačních klenotů a dalších pokladů. Od té doby zdobí zdejší krajinu, škoda jen, že se totéž nedá říci o městečku pod ním. To má jistě velký potenciál, přísun návštěvníků mu stabilně zajišťuje jedna z našich nejnavštěvovanějších památek a ačkoli samo o sobě působí celkem půvabně, při jeho průchodu jsem měla pocit zahlcení devadesátkovým vizuálním smogem.

Převaha prodejců zářivě barevné ledové tříště, nakyblíkované cukrové vaty, trdelníků a smaženého čehokoli proložená aktuálně trendující kuličkovou zmrzlinou a absolutně nesouvisejícími pokémony. Čest výjimkám, kterých ale není mnoho.

Nemohla jsem si odpustit zastávku u lomu Velká Amerika. Už jsem neměla mnoho času, ale na hodinku se projít v jeho okolí se mi zdálo jako výborný nápad. Překvapilo mě, že po mně bylo vyžadováno celodenní parkovné, to se mi nikdy dříve nestalo. Možná jsem se tu projížděla v jiném ročním období nebo čase.

Nijak by mi to nevadilo, kdybych měla pocit, že výběr poplatků slouží k údržbě lokality, což se mi nechce věřit vzhledem k celkovému nepořádku a všudypřítomným odpadkům, které rozhodně nevypadaly čerstvě. Smutný osud jinak úžasného místa, jistě by si zasloužilo více péče a ohleduplnosti návštěvníků.

Někdejší vápencový lom nabízí atraktivní pohled na azurově modrou vodu dvou propojených jezírek, která se na dně vytvořila po ukončení těžby. Volný vstup do lomu je zakázán, což je možná dobře, vzhledem ke stavu přístupných částí zaviněnému bezohlednými turisty.

Prošla jsem si kus naučné stezky, která je také ostudně zanedbaná, nicméně výhled na tuto unikátní přírodní oblast za to stojí. Budu věřit, že do mé příští návštěvy se situace zlepší.

Dalším hradem, který jsme v létě navštívili, byl Pernštejn, oblíbený hrad mého dětství. Samozřejmě kvůli jeho proslulé dřevěné lávce, která mi tehdy i nyní přišla úplně super.

Byl to povedený výlet. Měli jsme štěstí na perfektního průvodce, který nás důkladně obeznámil s historií této památné stavby, provedl jejími spletitými zákoutími a navíc dokázal s lehkostí pracovat se svěřeným kolektivem, včetně improvizace potřebné kvůli kolizím s jinými skupinami návštěvníků. Na Pernštejn se totiž jezdí podívat i důchodci z USA.

Sídlo rodu Pernštejnů nebylo díky své poloze a obranným prvkům nikdy dobyto. Je to kamenný labyrint chodeb, sálů, věží a schodišť, ve kterém je snadné ztratit orientaci. Pozoruhodný mix gotiky s románskými, renesančními i barokními prvky.

Pernštejnové se na konci 16. století potýkali s finančními problémy a hrad prodali, jeho novými majiteli se stal rod Lichtenštejnů-Kastelkornů. Ti jej drželi do roku 1710, poté se jeho vlastnictví často měnilo, až jej začátkem 19. století koupil František Alexandr Mitrovský z Nemyšle. Rod Mitrovských držel hrad až do roku 1945, kdy byl na základě Benešových dekretů a poválečné pozemkové reformy znárodněn.

Rod Mitrovských byl významným moravským rodem, nešlo o německou ani maďarskou šlechtu. Jejich majetek nebyl vyvlastněn kvůli kolaboraci, ale proto, že šlo o majetek velkostatkářský, jenž byl začleněn do zestátnění. Pernštejn byl považován za kulturní památku národního významu, kterou stát chtěl vlastnit a zpřístupnit veřejnosti.

Po roce 1945 žili Mitrovští už jen jako „obyčejní občané“ Československa, vystaveni omezením komunistického režimu, jiní odešli do emigrace, především do Rakouska a Německa. Po převratu usilovali o navrácení majetku, avšak hrad Pernštejn jim zpět vydán nebyl, protože se stal národní kulturní památkou a jako takový zůstal ve vlastnictví státu.

Tyhle příběhy o zabavování a znárodňování po druhé světové válce mi připadají mimořádně zajímavé. Přijde mi, že se často celkem stroze odbydou jednou větou, speciálně na prohlídkách objektů, které nyní patří státu. Uvědomuji si, že celá situace je velmi komplikovaná a jako někdo, kdo tu dobu nezažil, ji nikdy nemohu úplně pochopit. Jsou pro mě podobnou legendou z neuvěřitelných časů, jako historky o frontách na banány a nedostatku toaletního papíru.

Jakožto dítě pozdního kapitalismu přemítám jak nad vykořisťováním prostého lidu privilegovanými vrstvami, tak nad krádežemi komunistické lůzy. Období to bylo jistě složité, ale žijeme snad ve snadnějších časech? Nemyslím si. Proto bychom neměli zapomínat, musíme se ptát, musíme o všem mluvit a diskutovat. Dokud můžeme.

Kromě projížděk po vlasti jsme se věnovali přípravě domácí krmě. Favorizovaným zdrojem inspirace byla v horkých dnech kniha Yotama Ottolenghiho Simple, těšící se mé oblibě již po několik let. Tentokrát jsme si troufli i na recepty s kombinacemi ingrediencí, kterých bych se jenom tak neodvážila a dopadlo to vždycky skvěle.

Ještě musím zmínit, že jsem se po pár letech zajela znovu podívat na Slovanskou epopej. Líbí se mi čím dál více. Dvacítka obřích pláten, která se ukrývají v Moravském Krumlově, zachycuje naši kulturní tradici v podání světoznámého Alfonse Muchy naprosto mistrně. Možná jsem měla nějakou zvláštní náladu, ale úplně mě to dojalo.

S výjimkou nejbližšího okolí zámku, kde je toto veledílo umístěno, vypadá Krumlov ospale a vyprázdněně. Při svém výpadu do jeho jádra jsem potkala jen tolik lidí, že jsem je zvládla spočítat.