#0015 O českém létě popáté

Zatímco venku se právě odehrává první sychravý den letošního podzimu, který trávím doma, vzpomínám na svou letní návštěvu Českého ráje. Před několika roky jsem si prošla Prachovské skály a o těchto prázdninách se naskytla příležitost prozkoumat úchvatnou krajinu skalních měst důkladněji.

Nejprve jsme zamířily do oblasti Hruboskalska, pískovcového skvostu proslulého svými věžemi, úzkými průrvami a hlubokými roklemi. Cesta nás vedla vzhlednými lesními silnicemi se spoustou zatáček a když jsme opustily naše vozidlo a kráčely mezi útvary z období křídy, tajil se nám dech. Z části proto, že jsme se ocitly v prostředí neskutečně krásném a také proto, že naše kroky směřovaly stále do kopce, až k hradu jménem Valdštejn.

Starobylá usedlost, jejíž vznik se datuje do 13. století leží na třech skalách propojených mosty a schodišti a nabízí pěkný výhled do okolí. Z někdejší nemovitosti legendárního rodu Valdštejnů jsme pokračovaly k nedaleké rozhledně Hlavatice a ke Kopicovu statku.

Den jsme završily výstupem na proslulé Trosky. Zřícenina stojící na nápadně vyčnívajících čedičových vyvýšeninách tvořená dvěmi charakteristickými věžemi pojmenovanými Baba a Panna vytváří známou siluetu viditelnou zdaleka. Po bytelném dřevěném schodišti jsme vylezly na Babu, druhá z věží není běžnému lidu přístupná, z vyhlídkového ochozu jsme však byly svědky lehce děsivých sportovních výkonů, kdy mezi věžemi po nataženém laně přelézali nebojácní trénovaní jedinci (což my vskutku nejsme).

Přímo přede mnou stála nová výzva v podobě přenocování v obydlí obecně známém jako stan. V něčem podobném jsem naposledy přespala před více než pětadvaceti lety, coby malé dítě. Bude to zábava, říkaly. Nebyla. Jsem zvyklá na svůj komfort a jen těžko z něj ustupuji, nicméně nyní mohu slavnostně prohlásit, že se mi podařilo přežít hned několik nocí za sebou v chatrném přístřešku umístěném v cizí neprobádané lokalitě, za pochybných hygienických podmínek, obklopená lidmi oblibujícími tento způsob ubytování, disponujícími malými hlučnými dětmi.

Pro mnohé, zdá se, běžná věc, pro mě extrémní podmínky a velký skok. Zopakovat si to nemusím, každopádně k mému překvapení jsem vyvázla bez jakékoli větší újmy, kterou by po návratu nedokázala odplavit teplá sprcha v pohodlí mé vyvoněné koupelny.

Následující den jsme se vypravily na zámek Hrubá Skála. O tom, že bychom přeci mohly přespat v hotelu, který na zámku sídlí, jsem se zmínila asi jen pětkrát. Prohlédly jsme si malou výstavu historických exponátů a vystoupaly na věž, abychom shlédly místní část Českého ráje z výšky.

Poté jsme zvládly sestup do hlubin skalního města, v jehož stínu jsme načerpaly trochu klidu a pověstné tajemné atmosféry. Před sto miliony lety tu bylo teplé, mělké moře a nynější skály vznikly usazováním písku na jeho dně – po ústupu moře byly vyzvednuty, rozlámány a rozrušeny erozí. Zdejší pískovec je měkký a porézní, rychle se mění, klidně ho ubyde i několik milimetrů za rok.

Následně jsme měly náladu na projížďku, přesunuly jsme se tedy k nedalekému hradu Kost. Na prohlídku jeho interiérů jsme se bohužel nedostaly, neboť zde právě probíhalo filmové natáčení. Na majestátní gotickou památku jsme se tak podívaly alespoň zvenku (a do části, kde mají obchod se suvenýry. Pochopitelně.)

Vynahradily jsme si to o kousek dále, na loveckém zámečku Humprecht, unikátní stavbě s elipsovitým půdorysem. Osobně jsem byla okouzlena zejména vystaveným kuchyňským náčiním a starými formičkami na čokoládu, neobvyklou akustikou v oválném sále a samozřejmě okružním vyhlídkovým ochozem, vyhotoveným z pískovce, který celou naši početnou skupinu kupodivu udržel.

Zámek nechal v letech 1666–1668 postavit hrabě Humprecht Jan Černín a Černínům patřil až do jeho konfiskace na základě Benešových dekretů v roce 1945, kdy byl rod označen za nepřátele republiky na základě údajné kolaborace některých jeho členů s nacistickým režimem.

Celý další den jsme věnovaly pochodu skrz hruboskalské skalní město, abychom se s ním seznámily řádně a zblízka. Minuly jsme opuštěné lázně Sedmihorky, pozorovaly přírodu, užívaly si četných vyhlídek na kdejaké kamení, zastavily se u Adamova lože a dopřály si poctivou českou kuchyni. Krásný to den.

Finální den našeho výletu jsme započaly na zámku Hrubý Rohozec, tyčícím se nad řekou Jizerou. Renesanční objekt s barokními i empírovými úpravami ukrývá zachovalé interiéry v podobě, v jaké je zanechali poslední majitelé z rodu Des Fours Walderode, kterým patřil nepřetržitě více než tři staletí, do zestátnění po druhé světové válce. Restituční spor trval déle než tři desetiletí a byl ukončen ve prospěch státu.

Karel Des Fours Walderode, jemuž byl na základě Benešových dekretů o konfiskaci majetku Němců, Maďarů, zrádců a nepřátel republiky zabaven, v roce 1940 požádal o obnovení německého státního občanství, aby mohl zůstat správcem svých majetků pod nacistickou správou. Přestože se během války podle svědectví nechoval kolaborantsky a pomáhal českým občanům, tento krok byl rozhodující pro ztrátu majetku.

Posléze jsme zavítaly také do Turnova, konkrétně do zdejšího muzea, které se mi zdálo zdařilé, zejména jeho expozice neživé přírody a výstavka s mnou oblíbeným uranovým sklem v podzemí. Tam nás zastihl prudký a vytrvalý déšť, tudíž jsme vyhodnotily, že je opravdu čas sbalit všechny naše mokré nezbytnosti, a po pár hodinách jízdy a důkladné očistě jsem mohla zaslouženě ulehnout v mé vlastní posteli, která mi ten večer přišla mimořádně měkoučká.