#0010 O Azorských ostrovech počtvrté

Na Ilha do Faial jsme přistáli na malém letišti v jeho největším městě, které se jmenuje Horta. Je to hlavně přístav, ve kterém kotví jachty z celého světa. Námořníci se tu scházejí v oblíbeném baru Peter Café Sport, nás tam nalákaly tradiční queijadas, malé sladké košíčky s vláčnou náplní z vaječného krému s mandlemi a vůní citronové kůry.

Z Horty je krásný výhled na pouhých 8 km vzdálený ostrov Pico, respektive na dominantní kužel vyhaslého stratovulkánu Pico do Pico s impozantními 2 351 m n. m. Jeho vrchol se často schovává v mracích, které se kolem něj vytváří, nejvyšší bod Portugalska se nenechá zahlédnout snadno.

Také Faial má své vlastní sopky, uprostřed ostrova trůní kráter Caldeira do Cabeço Gordo o průměru 2 km. Působivý geologický útvar je celý porostlý vegetací, jeho dno zabírá mokřad s meandrujícími potůčky. Sestup do kaldery není povolen, aby ekosystém zůstal zachován co možná nejvíce nedotčený, je však možné využít okružní stezku, která umožňuje si přírodní rezervaci Caldeira do Faial detailně prohlédnout. Ze sopky jsme opatrně sjeli alternativní trasou bez asfaltového povrchu, což u mě vyvolalo mírné znepokojení, naštěstí to pneumatiky zvládly a výšiny ostrova jsme opustili se vší důstojností.

Poslední větší erupce se tu datují do 70. let 17. století. To však není případ další faialské sopky Capelinhos. Vulcão dos Capelinhos byla naposledy aktivní po 13 měsíců v letech 1957-1958. Probudila se pod mořem nedaleko západního pobřeží. Běsnící živel z oblasti vyhnal více než 2 000 obyvatel. Jejich domy byly zasypány mocnou vrstvou popela. Sopka bere, ale i dává, Faial její činností získal přes 2 km² nového území.

Erupce jsou dobře zdokumentovány, vědci a fotografové při této události poprvé v evropské historii zaznamenali probíhající výrony a výbuchy pomocí moderních technologií, videozáznamy jsou dnes dokonce k dohledání na YouTube, stejně jako neuvěřitelné snímky pořízené během katastrofy.

Místo má speciální atmosféru, zapůsobilo na nás natolik, že jsme se sem zajeli podívat opakovaně. Sopečné pole prudce kontrastuje s živoucí zelení zbytku pevniny a důrazně připomíná naši bezmocnost před silami přírody.

Na tmavé vulkanické písky se život vrací jen pomalu, krajina si po desítky let zachovává dramatický vzhled lehce připomínající povrch Měsíce. Na místo dohlíží maják, který sopečný popel zasypal jen částečně. Západ slunce je tu ukázkový.

Tragédii nepopírající vzezření Capelinhos ožívá s energií náštěvníků, kteří se vypravují prozkoumat toto neobyčejné místo, architektonicky citlivě doplněné podzemní expozicí, jak jinak než o sopečné činnosti. Interaktivní, edukativní centrum je pozoruhodné samo o sobě. Jeho prostory byly navrženy tak, aby nerušily pustou scenérii na povrchu.

Většina stavby je neviditelná, zabudovaná do lávového svahu, vyčnívají pouze minimalistické prvky z místního kamene a betonu, nerušivě sladěné s okolím. Interiér je jednoduchý a má vyvolávat pocit, že se nacházíme uvnitř sopky. Nabízí spojení vědy, přírody a umění s památníkem významné geologické události.

Faial je takový kompromis mezi São Miguel a Flores. Když jsme sem přilétli, zažili jsme menší kulturní šok. Střet s civilizací v přístavu byl překvapivě tvrdý, najednou jsme zase byli vystaveni hluku z dopravy a všeliké lidské činnosti, který na ostrově Flores schází. Stavební ruch, sekačka trávy, hlasité rozhovory, dětský řev, bílý šum.

Lidská přítomnost má ale i nesporné výhody, jsme zvyklí na komfort nadbytku a zásobování zbožím, na jaké si jen vzpomeneme. Na Floresi můžete zapomenout, že si uvaříte své oblíbené jídlo, protože mnoho věcí tu prostě neseženete. Nemůžete se spolehnout, že půjdete do obchodu a bude tam čerstvá zelenina, protože nejspíš nebude. Pravděpodobně tam nebudou mít ani ananasy ze São Miguel, najdete jen konzervy s teoreticky neomezenou trvanlivostí odněkud z tropů.

To vás donutí přizpůsobit se a o to více se soustředit na lokální podmínky, na chvilku se adaptovat na místní životní styl a získat tak autentické zážitky, které bychom si ve své rozmazlenosti z prostředí, kde téměř cokoli můžeme získat a nechat si v krátkém čase dopravit až k prahu našich dveří prostřednictvím několika kliknutí do klávesnice, nevymysleli.

O síle přírody by mohl vyprávět také Farol da Ponta da Ribeirinha, maják na východním výběžku ostrova.

Stavba z roku 1919 léta pomáhala s navigací mezi ostrovy. Věž dosahující výšky 20 metrů sloužila lodím proplouvajícím kolem Faialu, Pica a São Jorge. V létě 1998 zasáhlo oblast zemětřešení o síle 5,8 stupně Richterovy škály, které nenávratně poznamenalo maják i okolní vesnice. Tiché ruiny s výhledem na oceán mě naplnily vděčností, že můj domov neleží v seismicky aktivní oblasti a největší otřesy jsem pocítila v době, kdy nám v ulici měnili tramvajové koleje za nové.

Je třeba si uvědomit, že zemětřesení je na naší planetě poměrně častým jevem. Dějí se každý den po celém světě, většina z nich je však velmi slabá, takže si jich vůbec nevšimneme. Za silná se obvykle považují zemětřesení s magnitudem 6,0 a vyšším, při takových hodnotách dochází k vážnému poškození budov, sesunům půdy nebo k ničivým tsunami, pokud je epicentrum pod oceánem.

Jejich četnost je překvapivě vysoká, této síly dosahuje přibližně 100-150 událostí ročně, což vychází na 2 až 3 potenciálně ničivé katastrofy týdně. Víme, že zemětřesení se soustřeďují podél hranic tektonických desek, mezi nejrizikovější oblasti tedy patří například Japonsko, Indonésie, Aljaška a Kalifornie, západní pobřeží Jižní Ameriky, Himálajská oblast, Turecko, Írán nebo právě Azorské ostrovy.

Nejsilnější zemětřešení, které lidstvo pomocí měření zaznamenalo, mělo magnitudo 9,5 a přihodilo se roku 1960 v Chile.

Česká republika neleží na tektonicky aktivnějším území, dohledala jsem, že přístroje u nás naměří průměrně 10-30 otřesů ročně o síle 1,5–3,5, naprosto výjimečně až 4,5. Tyto hodnoty nepůsobí škody, ale někdy je můžeme pocítit. Nejčastěji k nim dochází v západních Čechách, kde čas od času proběhnou série mírných otřesů, takzvaných rojů. Moje máma mi vyprávěla, jak někdy v polovině osmdesátých let ve vitríně se sklem poskakovaly skleničky. Nejsilnější prokazatelné zemětřesení na území Česka proběhlo na Domažlicku v roce 1908. Je zdokumentováno, že došlo k popraskání zdiva a pádu některých komínů.

Zemětřesení mě na Azorech nezastihlo, zato podmínky pro vznik duhy byly ideální skoro každý den.