#0004 O Athénách poprvé

Letos v lednu jsme před chladným počasím na chvíli utekli do Athén. Do Řecka jsem se vždycky chtěla podívat, jako malá jsem zbožňovala místní báje a legendy, propracovanou mytologii a také seriál Xena, princezna bojovnice, který se sice odehrával v jakési fiktivní starověké minulosti, ale řečtí bohové tam do osudů hlavní hrdinky zasahovali bez váhání.

Také jsem znala přístav Pireus kvůli nejoblíbenější písni naší stařenky Děti z Pirea v podání Yvetty Simonové a Milana Chladila, až později jsem dozvěděla, že se nejedná o originál, ten zpívá Melina Mercouri ve filmu „Nikdy v neděli“ (Never on Sunday) z roku 1960, kde ztvárňuje hlavní roli řecké prostitutky Ily. To by stařenka neschválila, vlastně by ji tato informace mohla i zabít, takže jsem si ji nechala pro sebe.

Pak je to samozřejmě národní kuchyně, jejíž obliba dávno překročila hranice této jihoevropské země a v podobě lehkého osvěžujícího jogurtového dipu tzatziki nebo typického zeleninového salátu (choriatiki), kterému u nás říkáme řecký, si získala stálé místo v mnohých domácnostech, následována místním proslulým olivovým olejem a velkými fialovo-černými olivami odrůdy kalamata.

Z méně pozitivních asociací jsem si dokázala vybavit hospodářský kolaps z počátku desátých let našeho století, kdy vyšlo najevo, že zdejší veřejný dluh a deficit je přímo nehorázný nebo tvrdý dopad uprchlické krize a záběry migrantů v nedůstojných podmínkách z přeplněných táborů.

Jak na mě Řecko zapůsobilo, když jsem měla možnost jej navštívit a poznat zblízka?

Cesta do Athén byla docela náročná, možná jsme ale měli jen smůlu. Přestože z athénského letiště to není do centra města daleko, naše metro na trase z neobjasněných důvodů opakovaně zastavovalo a nabralo takové zpoždění, že nám přestaly platit časové jízdenky a turniket u výstupu nás nechtěl vypustit na svobodu. Naštěstí jsme nebyli jediní cestující s tímto problémem, dopravní personál po chvíli zareagoval a bylo nám legálně dovoleno vykročit do venkovního světa.

Znaveni neočekávanými nesnázemi jsme se zvládli už jen ubytovat, večerní procházka mi však obratem zlepšila náladu a báječné jídlo, co jsem si naporoučela, skóre vyrovnalo. Byla jsem šťastná, že na konci ledna mohu sedět ve venkovní zahrádce restaurace a pojídat smažené cuketové květy plněné fetou, vynikající lilek s pikantní omáčkou a samozřejmě jogurt.

V sousedství pobořených, ale monumentálních památek, s plným stolem dobře připraveného jídla a všudypřítomnými pouličními kočkami bylo mé mrzení docela zapomenuto. Časem jsem vypozorovala, že zdejší kočky mají restaurační zahrádky rozděleny, každá některé patří a neváhají své území tvrdě bránit. Jinak ale vypadají spokojeně, očividně netrpí podvýživou, pověstná jižanská pohostinnost se nepochybně vztahuje i na tyto čtyřnohé krásky.

Další den jsme se vypravili na Akropolis. Slovo akropolis znamená „horní město“ nebo „pevnost na výšině“ (akros = vysoký, polis = město). Na její prohlídku jsme se už doma připravili pomocí Playstationu virtuální procházkou, která nám ukázala, jak vypadala v dobách své největší slávy. Úpadek zdejší civilizace je v tomto ohledu značný, přesto výšlapu na vápencový kopec uprostřed Athén nijak nelituji.

Na jižním svahu se nachází Dionýsovo divadlo, místo, kde se zrodilo antické drama. Je považováno za nejstarší známé kamenné divadlo na světě a pojmulo až 17 000 diváků. Byly zde uvedeny hry Sofokla, Euripida, Aischyla nebo Aristofana. Dnes z něj mnoho nezbylo. Na stejném svahu stojí i římské divadlo Odeon Heroda Attika z 2. století n. l., které prošlo částečnou rekonstrukcí v 50. letech minulého století a od té doby je aktivně využíváno ke koncertům a představením. Jeho kapacita je 5 000 diváků a určitě stojí za to se u něj zastavit.

Nejproslulejší stavbou Akropole je bezesporu Parthenón, chrám bohyně Athény Parthenos, který se dlouhodobě postupně opravuje a proto k němu neodmyslitelně patří stavební jeřáby. Zub času mu dal zabrat. Celý areál je v naší evropské kultuře natolik zakořeněn jako symbol demokracie a filozofie, že ani jeho zchátralý stav tento status nenaruší.

U staveb, které jsou nyní ruinami, si ráda představuji jejich budoucí návštěvy doplněné o technologické vymoženosti, které by nám mohly přímo na místě pomoci s vizualizací předchozích stavů. Úplně vidím, jak si nasazuji pokročilé chytré brýle a díky rozšířené realitě pozoruji jejich zrod a časosběrný vývoj jejich historie. Tam, kde jsou v realitě ruiny, mohu s pomocí nejnovějších vynálezů spatřit lesk i bídu, vzestupy a úpadky, jednotlivé vrstvy architektury. A je tu i virtuální průvodce, význačná osobnost pojící se s danou lokalitou, která má v paměti každý detail a pohotově zodpoví veškeré otázky, na které si přeji znát odpovědi. Někdy se chci vážně dožít lepších zítřků.

Přelom ledna a února bych po této zkušenosti doporučila jako ideální čas na prohlídku Athén. Počasí bylo perfektní.

Návrší Akropolis dominantně vyniká z mnoha míst po celých Athénách, je proto dobrý nápad získat odstup a prohlédnout si, jak se tyčí nad městem i z jiných úhlů.

A aby byl dojem z této antické památky kompletní, je potřeba navštívit i Museum Akropolis. Je úchvatné. Moderní, propracované architektonické řešení je adekvátní poctou uchovávající zprávu o období, na kterém stojí základy naší společnosti.

Velkorysé, minimalistické prostory nechávají vyniknout tomu, co je zde ochraňováno. Spousta přirozeného světla, sklo a beton vytvářejí decentní kulisy pro vystavené starověké skvosty.

Budova byla postavena tak, aby nabízela přímý výhled na Akropoli a zároveň ho ve svém designu zrcadlila.

Některé chybějící části jsou k vidění v londýnském Britském muzeu. Vrátí se někdy domů?

Myslím, že tato realizace se opravdu povedla, za návrhem stojí studio Bernard Tschumi Architects ve spolupráci s architektem Michalisem Photiadisem.

Co rozhodně nesmí být zapomenuto, je tip na restauraci Fanis’ Karamanlidika. Pro mě řecké jídlo snů.

Lehce šokující byla informace, že výborná zavařenina na dezertním jogurtu, který jsme jen tak mimochodem dostali od zdejší šéfky jako pozornost, je připravena z mrkve. To bychom neuhodli. Od našeho návratu se snažíme koupit jogurt, který by byl tak lahodný, jak si odtud pamatujeme. Už jsme koupili celou řadu nejrůznějších výrobků a mnohé z nich byly skvělé, ale tomu, který jsme ochutnali ten večer, se žádný nevyrovná. Καλή όρεξη!