Na jaře letošního roku jsme se rozhodli strávit příjemný čas v britské metropoli. Po krátké rešerši s cílem zjistit, kde hlavu složit, jsme se rozhodli pro Brixton. Do té doby mi tato čtvrť byla známa pouze z tvorby The Clash v podobě Guns of Brixton, po menší diskuzi s umělou inteligencí a souvisejícím ujištěním se, že tato oblast, narozdíl od ostatních mnou vybraných ubytování, nepatří mezi 5 % nejnebezpečnějších v Británii, jsme si rezervovali byt v typické anglické řadové zástavbě, shodou okolností nedaleko domu, kde jako malé dítě žil můj oblíbenec David Bowie.
Volba to byla celkově vzato zdařilá, v multikulturním prostředí jižního Londýna jsem se jen zřídkakdy cítila nesvá, respektive tyto okamžiky byly zredukovány téměř výhradně na bezprostřední okolí stanic metra, které jsme potřebovali využívat k pohybu po městě. Jak už to tak v naší době bývá, u vchodu bylo trvale přítomno několik příkladů lidského neštěstí způsobeného fentanylem nebo něčím podobně osudovým.
Jelikož jsem v hlavním sídle ostrovů byla naposledy v letech před pandemií, nechtěla jsem si odpustit některé vybrané turistické pasti, do našeho výchozího bodu jsme se však vraceli rádi. Pozorovat, jak se zde žije rezidentům, procházet se uličkami, o kterých jsme nikdy neslyšeli, vyzkoušet místní podniky…
Křižovatka, která mi opakovaně způsobila stres z důvodu nuceného přecházení na červenou po velkoměstkém způsobu.
Můj pokus zachytit atmosféru baru/restaurace, kde měli vlastní maličkou výrobu ginu. Jeden longdrink jsme si poručili.
bezkohoutková koupelna
Jsem zastáncem názoru, že nejlepší přehled o dané lokalitě člověk získá z ptačí perspektivy, proto jsme se neohroženě vypravili skrz Stockwell do centrovatějšího centra, abych se mohla rozhlédnout.
gentrifikace
Pekárna ve Stockwellu, kde jsme si zakoupili velmi špatnou kávu a velmi dobrý koláček.
Před návštěvou Sky Garden je třeba obrnit se trpělivostí a smířit se s nevyhnutelnou frontou a to i ve všední dny v časech jinak známých jako pracovní doba. Vzhledem k popularitě této atrakce a free vstupu to možná ani nemůže být jinak. I tak jsem si ale zdejší vyhlídku opravdu užila.
Walkie-Talkie v City of London na první pohled zaujme svým tvarem, který se rozšiřuje směrem nahoru. Možná si vybavíte, že hned po svém dokončení v roce 2014 se stal proslulý tím, že způsoboval problémy silnými odrazy slunečního světla, které byly natolik intenzivní, že dokázaly poškodit auta zaparkovaná v okolních ulicích. Média tento jev nazývala jako death ray – smrtícím paprskem. Instalací žaluzií se tyto nepříjemnosti vyřešily.
Pohled na Londýn ze Sky Garden, koexistence starého a nového.
interiér Sky Garden s tropickou zelení
Vzhledem k tomu, že z našeho pohledu nejatraktivnější chody tradiční britské kuchyně jsme již před nedávnem vesměs okusili při našich výpravách do Liverpoolu a Manchesteru, nezdráhali jsme se při této příležitosti podlehnout svodům odjinud. Kosmopolitní ráz Londýna nabízí ohromující možnosti různorodého občerstvení. Shodou okolností jsme v danou chvíli objevili, že v dochozí vzdálenosti můžeme být pohoštěni pokrmy pocházejícími z čínské provincie Šen-si.
biangbiang
Miska, co umí nalákat.
To byl pro mě malý splněný sen, několik měsíců před touto šťastnou událostí jsme totiž na Netflixu shlédli dokumentární minisérii Chef’s Table: Noodles, kde jsme se dozvěděli nejen o existenci „papeže špaget“, ale i o nudlích biangbiang, které mě naprosto uhranuly. V jednom z dílů jsme sledovali příběh Guirong Wei, která v Londýně tento druh těstovin připravuje, takže šanci je ochutnat jsme si nemohli nechat v žádném případě ujít. A byly naprosto vynikající.
Mísy naplněné poctivou porcí čerstvě připravených, specifických nudlí, podávané s pak choi a speciální chilli omáčkou, které byly přímo před námi efektně promíchány. Prosté, ale dokonalé ve své jednoduchosti. Měli jsme vegetariánskou verzi a s hovězím masem. Podnik se jmenuje Dream XI’AN a nachází se na Tower Place East.
nábřeží řeky Temže, proslulý Tower Bridge, panorama s mrakodrapy City of London
Roztomilá zařízení pro turisty, ve kterých jsme nebyli.
Dalším ultimátním cílem byla jedna z nejdůležitějších galerií moderního a současného umění – Tate Modern. Její hlavní budova bývala elektrárnou, postavená dle návrhu G. G. Scotta, designéra slavné červené telefonní budky.
Blavatnik Building, přístavba z roku 2016, perfektně doplňuje celek.
Řekla bych, že si tu každý najde díla, která ho potěší. Za mě je to určitě Warholův ikonický vizuální nekrolog s Marilyn Monroe, vynikající fotografie českého rodáka Josefa Koudelky, se kterými jsem se blíže seznámila právě zde. Stydím se. A do třetice svého wow efektu bych vybrala Meirelesovu instalaci Babel sestavenou ze stovek šumících rádií navršených do podoby válcovité věže, symbolizujících přesycenost informacemi, globalizaci, neporozumění a roztříštěnost lidské komunikace.
Radost z krásného umění může být proložena i jinými pocity, třeba znepokojením.
bizarní, ještě bizarnější a nejbizarnější
Milovníci výhledů se pokochají protilehlou katedrálou sv. Pavla a Millennium Bridge.
Monumentální vstupní hala, která bývala generátorovým sálem, má na délku 155 metrů.
barevné detaily z Tate Modern
Pohyb po jižním břehu Temže je pak takovou živoucí galerií. Mrakodrap přezdívaný Střep, se svými 310 metry doposud držící prvenství nejvyšší budovy Spojeného království, propichuje nebe. Lidstvo se hemží a koncentruje zejména před podniky nabízejícími pivo. Moderní vnitrobloky poskytují oázy vegetace a klidu.
Zde prodávají pivo.
Řeka Temže ve svém korytě obnažuje kamenité pláže. London Eye, největší vyhlídkové kolo v Evropě se stále točí. Na nábřeží je všechno v pořádku.
brutalistní zástavba sladěná s mrakodrapem a oblohou
Dalším brutalistním skvostem je i centrum britského dramatu – National Theatre. Přijde mi, že tento dříve hojně zatracovaný a mnohými nenáviděný architektonický směr v posledních letech získává na popularitě. Jeho neokázalá krása surového betonu a výrazná geometrie s postupem času přestává být kontroverzní a stále větší část populace jej dokáže ocenit. Národní divadlo bych ráda v budoucnu navštívila, v programu nabízí jak léty prověřené hry, tak současnou a experimentální tvorbu.
Rozmanité vjemy, které město této velikosti dokáže poskytnout, mohou být až překvapivé. Nikdy nevíte, co se ukrývá za dalším rohem. V ten den jsme v parku narazili ještě na kousek Berlínské zdi a poté povečeřeli v etiopské restauraci obří slané palačinky z fermentovaného těsta zvané injera. Byly docela výrazně nakyslé, díky pokročilému kvašení neobvykle porézní a doplněné několika druhy pikantních luštěnin a čerstvou i tepelně upravenou zeleninou. Nic podobného jsem nikdy předtím nejedla.
V Londýně je toho hodně, možná je tam úplně všechno.